JAK ŠEL ČAS S MOU AUSTRÁLIÍ

JAK ŠEL ČAS S MOU AUSTRÁLIÍ

Barbara Semenov

Jaká byla Austrálie před „mým letopočtem“ – v první polovině minulého století, víme z nesčetných vzpomínek krajanů, otištěných v časopise Čechoaustralan během jedenácti let vycházení listu. Poválečné heslo „Populate or perish“ dalo vzniknout novodobé zemi, jejíž bohatství rostlo úměrně s přílivem migrantů z Evropy devastované světovou válkou. Jak také víme, přistěhovalci byli v počáteční dvouleté fázi svého pobytu téměř vykořisťováni za účelem budování moderního státu. Během integračního procesu však zároveň docházelo k v historii ojediněle pozitivnímu rozvoji multikulturalismu v Novém světě. Obohacena značnou pracovní silou a kulturou jiných národností Austrálie během následujících let rozkvétala a měnila svou podobou do pověstné prosperující bonanzy…

Já jsem se s Austrálií poprvé důvěrněji setkala v Československu v zahraniční redakci Televizních novin v roce 1979, a ač je to neuvěřitelné, bylo to tedy už před čtyřiceti lety. Tenkrát měli starší kolegové v redakci mezi sebou dávno rozdělené populární oblasti světa, o kterých zpravovali československou veřejnost. Zdálo se, že Austrálie zůstala jediná nezadaná, a tak jsem svému šéfredaktorovi předložila k vysílání hned několik reportáží na její téma. Zavrtěl odmítavě hlavou, „Austrálie je moc daleko, Barbaro. Navíc, nechceme připomínat její bohatství, aby nám tam lidé neutíkali…“. Tím to zhaslo. Tehdy jsem ani netušila, že se Austrálie jednou stane mojí domovinou. Austrálie nebyla mým prvním emigrantským útočištěm, ze Spojených států jsem dorazila do Melbourne poprvé až jako letuška americké letecké společnosti.

Můj nový, zde žijící nápadník, jistý Pavel Semenov mne, aby udělal žádoucí dojem, vzal hned po mém příletu na večeři do Le Restaurantu s úchvatnými výhledy z v té době nejvyššího mrakodrapu hotelu Regent na Collins Street. Dnes hotel Sofitel – je už o sto metrů překonán převysokou Eurekou, kam zas vodím já s oblibou naše návštěvy z ciziny. Z její rozhledny na 88. patře jim ukazuji nízkou budovu pod námi, „To byla nejvyšší budova, když sem dorazil v šedesátém osmém můj muž.“

Růst australských velkoměst je nezastavitelný. Staví se všude a staví se zejména do výšky. Hustota obyvatel v Melbourne a Sydney začíná přerůstat možnosti měst. Nejvíce patrné je to na kolabujícím stavu dopravy. Přesto zájem o městský život neutuchá. Do měst chtějí všichni, - staří, mladí, přistěhovalci i ilegálové. Oficiální měsíční nárůst v Melbourne činí 9 810 lidí. Procházíte-li centrem, jste unášeni proudem pestrobarevného davu Australanů rozličných národností. Australia did not perish – Austrálie nevyhynula.

Třiatřicet let sleduji na vlastní oči vývoj této země. Hospodářský, společenský, kulturní a politický. Srůstal s mým zdejším osobním šťastným prožíváním rodiny, práce, přátelství. Když jsem začala žít v Austrálii, byl premiérem charismatický Bob Hawke, kterého vystřídal rovněž levicový (Labour) Keating, pak pravicový (Liberal) Howard, následovali Gillard, Rudd, Abbott, Turnbull, Morrison – někteří lepší, jiní horší. Bob Hawke a John Howard byli vizionáři, oddaní australské věci, Paul Keating nám vnutil hospodářskou krizi, na druhé straně zavedl penzijní pojištění, Julia Gillard a Kevin Rudd zadlužili zemi a způsobili trestuhodný chaos v migraci, Tony Abbott a Malcolm Turnbull ztratili důvěru části pravicových voličů,… Austrálie si přesto dosud vedla v porovnání se světovými měřítky sympaticky. Během posledních sedmadvaceti let se vyhnula jakékoliv hospodářské krizi. Melbourne se opakovaně umísťovalo na první příčce jako město nejlepší pro život s titulem „The most liveable city“. Jak bude dál?

18. května proběhly nové parlamentní volby. Hlavním tématem předvolební kampaně bylo hospodářství, migrace a klimatické změny, v ekonomické oblasti dominovalo téma daní. Voliče zajímaly především životní náklady, zdravotní péče, klima, řízení státní ekonomiky, důraz kladli také na otevřenost a upřímnost celé budoucí vlády. Předpokládalo se, že 76% voličů bylo rozhodnuto předem, 24% čekalo s volbou až na kampaň.

Jako všude jinde ve světě, byla tato bouřlivá a předvídatelná. I zde platí, že každý národ má vládu, jakou si zaslouží. I zde má populismus své naivní příjemce. Na rozdíl od většiny světa jsou v Austrálii od roku 1912 volby povinné, jsou chápány nejen jako právo, ale také jako občanská povinnost. Povinné volby mají jistě svá pro a proti, ale zamyslí-li se člověk hlouběji, musí souhlasit s tím, že volební účast je podstatná pro zdárný rozvoj demokratického státu, ve kterém žije. Nejedná se přece o povinnost volit, ale o povinnost svobodně volit!

Při letošní volební kampani se i Austrálií šířilo ono zlověstné „není koho“. Občané nebyli plně spokojeni ani s jednou stranou, dříve než kdykoliv zvažovali Nezávislé a menší strany, voliči mladé generace se pak navíc jevili bez zájmu. Vinu na tom nese i neblahé ovlivňování současné politiky novodobými progresivisty a aktivisty, a zhoubné onemocnění naší dnešní společnosti politickou korektností. Hlavni roli v manipulaci voličů sehrávala – tak jako všude jinde – média. Z předvolebních debat kandidátů na ministerské předsedy – Morrisona a Shortena si mohl každý celkem jednoznačně vybrat i přesto, že způsob jejich prezentace byl často manipulován. Hodnocení debat se pak lišilo jako nebe a dudy – například dle Sky News byla vítězem pravice, dle ABC News levice.

V závěru je pochopitelné, že každý volič z pětadvaceti miliónové Austrálie volil dle vlastní úrovně chápání a porozumění politické a ekonomické situace v zemi, podle svého vlastního sociálního postavení, a podle svého zdravého či méně zdravého úsudku. Domnívám se také, že rozhodování je v této zemi ovlivňováno určitým rysem dobrosrdečné australské povahy - „she’ll be right“ (to je v pohodě), na kterém víceméně parazituje strana odvolávající se na záchranu lidstva, světa, planety. Všichni bychom byli rádi nápomocni. Jde o to odhalit, kdo z kandidátů na premiérské křeslo konkrétními činy a kdo jen líbivými slovy a neprokazatelnými sliby.

Sečteno, podtrženo – přes všechny pochybnosti se stalo nakonec něco téměř neočekávaného. Přes veškerý předvolební křik a humbuk měl poslední slovo „The Quiet Australian – Tichý Australan“… A v mé Austrálii zvítězil mnou léta obdivovaný smysl občanů pro blaho země. Jsem na ni hrdá – Advance Australia Fair!