Úvaha o umění a tetování

Ivan Kolařík, OAM

Jako důchodce mohu s hrdostí říci, že od pradávna jsem byl vášnivým vyznavačem umění. Již jako malý chlapec jsem zaníceně deklamoval básničky polospícím penzistům v domově důchodců, k údivu rodičů jsem se sám bez říkání dal zapsat do hudební školy do houslí, hraním na které jsem při každé přiležitosti oblažoval rodinu takovým způsobem, že i alkoholem opovrhující maminka se náhle vydávala s tatínkem na pivo, údajně aby umělecký zážitek prohovořili a náležitě vstřebali. Na koncertech jsem strhnul obecenstvo k zuřivému potlesku, když mělo být zticha jako pěna, pravidelně jsem chodil na výstavy, náruživě četl knížky o malířích a nových trendech a skrz ruličku stočeného katalogu jsem zblízka okem hodnotil vystavené obrazy, abych nahlas znalecky interpretoval udiveným lidem kolem, co tím chtěl umělec zjevně říci. Na vojně, abych se vyhnul trpkým vojenským povinnostem, jsem pak vášnivě recitoval pokrokovou poezii našich předních básníků, přičemž mě papaláši odměňovali hojnými vycházkami. Po vojně jsem pak utužoval umělecké zájmy tím, že jsem pracoval jako kulisák v Národním divadle, kde jsem si vyměňoval názory se vzdělanými kolegy faráři a spisovateli, kteří jinde práci nedostali. Zkrátka a dobře, nemyslím si, že by o mně mohl kdokoliv říci, že jsem duševní naháč, který viděl umění tak možná z ponorky, a to ještě když byla kalná voda...
Alas! Moje sebevědomí prasklo jako bublina, když se jednoho krásného dne objevila na prahu dcerka nadšeně ukazující zbrusu nově potetovaný kotník a rameno. Při pohledu na potetovanou dcerušku dobrou ženu zachvátila panika, nalila si dvojitého panáka a zabředla do jí naprosto necharakteristického spílání v české květomluvě. Moje okamžitá reakce na delfína a záhadnou orientální mazanici, okrašlující tělesnou schránku naší dcerky, byla totožná s reakcí ženinou. Jen jsem se více uchýlil k jadrnému mateřskému jazyku, kterým jsem jí vysvětlil, že se zbláznila, protože jenom povětrné ženy se nechávají tetovat a že se tetování nedá vymazat.
Milá dcerka na naše zlobou se třesoucí zvýšené hlasy zareagovala s těžkým klidem. Jen se drobounce pousmála a řekla: „Páníčku, vy taky z toho naděláte, vždyť je to dnes výraz moderního umění a kdo by se chtěl zbavovat uměleckýho díla?” A dodala: „Podivejte na toho miloučkýho delfínka. Není krásnej?”
Na mojí nesmělou otázku jestli čínština na rameni je také umělecké dílo, na mě dceruška vrhla opovržlivý pohled jasně říkající, že jsem holt úplně mimo, a tím pádem nemám zdání, o co kráčí. Nicméně nám trpělivě vysvětlila, že je to překrásná čínská kaliografie, která je dnes hrozně v módě, protože se jedná o starobylé umění. A proto je taky úplně fuk, co ty čínské znaky říkají. A přes mohutnou vlnu skotačící delfin na kotníku? To je přece splynutí s přírodou, kterou naše generace úplně zdevastovala!
„Tak ono je to právě v módě! Promiň, že jsem tak zaostalej, ale TOMUHLE se dneska řiká UMĚNÍ?”, vychrlil jsem ze sebe jen abych byl poučen, že tetování je jedno z nejkrásnějších moderních uměleckých forem a že to ani moc nebolí a že si ti umělci, co to dělají, vyplachují jehličky, aby zákazníci nechytili aids nebo žloutenku.
Proti gustu žadnej dišputát, řekl jsem si, věda, že nic nepořídím a že je stejně příliš pozdě. Poslední rána ovšem přišla, když nám dcerka oznámila, že bude pokračovat, protože oproti jejím kamarádkám, má ještě neposkvrněná bedra a kdovíco ještě všechno! Žena mi celá zapýřená řekla, kde jsou mladí lidi teďka všude tetovaní!
Co důchodce či rodič v takovémto případě může dělat? Zhola nic! Na většinu čeká podobná situace, kdy se objeví potetovaná ratolest, aby se s rodiči podělila o neutuchající radost z pochybného umění. My penzisté si však dobře pamatujeme na od hlavy po patu potetovaná individua, ze kterých šla hrůza a strach. Vytetovaná tečka pod okem znamenala, ze hrdý nositel lepil pytlíky v lochu, “love” na prstech dávala všem na vědomí, že byl potetovanec kdysi hluboce zamilován, směsice kotev, lodí, pirátů, jmen, nahatých žen, hadů a jiných potvor asi nějaké nesplněné sny a touhy. To by ještě člověk nějak mohl pochopit, ale třesoucí se rukou na hrdle vytetované “tady podříznout” nemá s uměním ani s lidskou touhou pranic společného. Tedy ve valné většině případů, že ano. S hrůzou si uvědomíte, že jeden z potetovanců, na které jste pohlíželi s despektem a při střetnutí s nimi jste hbitě bez řečí vyndavali šrajtofli, kterou jste jim bez vyzvání nabídli jen abyste si zachránili holý krk, bude teďka s vámi jíst z jednoho talíře.
A tak než abychom po celý život lamentovali nad zlým osudem, rozhodneme se svých předsudků zbavit. Uděláme to tím, že se vydáme na místní pláž, nasadíme zrcadlové brejličky a ledabyle, jakoby nic, pokukujeme po na žhavém slunci opalující se či ve vlnách rozmařile skotačící naháče obého pohlaví. Na naší průzkumné procházce se studem zjistime, jak se změnila doba a že my, nepotetovaní starci patříme do starého železa, protože nemáme doopravdy šajnu o tom, co jehlička v obratné ruce umělcově dovede vytvořit za nádherné věci na tělech mladých, snědých lidí: biblické výjevy v neskutečných barvách, orli, supi, psi, hadi, koně a jiná zvířena, sopky chrlící lávu, rozbouřená moře, sněhem pokryté vrcholky hor, útočící koráby, letadlové lodě, bitevní pole a hlavně neskutečně vyvinuté krasavice s dlouhými pačesy. Nejintimnější místa jsou rovněz okrášlena věcmi, nad kterými zůstává rozum stát. To má za smutný následek, že mladíci místo toho, aby zvlhlým zrakem plným touhy a něhy obdivovali prsní váčky svých dívek, mrhají čas obdivováním barevných obrazků a všelijaké květeny obdařující tyto půvabné části ženského těla, které podle mého zkrašlit nějakými pitomými obrázky prostě nelze.
Po poučné procházce po pláži rovněz s úlevou zjistíte, jaké s dcerkou vlastně máte štěstí. Že ten malý delfínek není vlastně tak úplně nejhorší a i čínský znak na ramínku má vlastně také svůj umělecký půvab. Mohlo to být mnohem, mnohem horší. A s hrůzou si připomenete pohled na slečnu v titěrných bikinkách, ze kterých vykukoval zadeček a ocásek vytetované myšky, horem pádem běžící se ukrýt... kamsi!!! A tak se nakonec se zadostiučiněním pochválíte, že jste přece jenom něco potomkovi do života dal, protože ta vylekaná myšička by mohla dcerušce trochu zkomplikovat život...