www.cechoaustralan com > Zajímavé čtení > Barbara Semenov > Naše paní Božena Němcová
 
   Naše paní Božena Němcová

Barbara Semenov

Je mnoho, nespočet novinářů, spisovatelů, básníků, umělců, tvůrců a badatelů, kteří byli, jsou a budou okouzleni fenoménem Boženy Němcové.
Mezi nimi celá řada známých jmen přes půldruhého staletí staré minulosti – Karel Havlíček Borovský, Čelakovský, Mácha, Neruda, Hálek, Světlá, Klácel, Dyk, Jirásek, Frič, Hellich, Švabinský, Kašpar, Štursa, dlouhá šňůra obdivovatelů vede přes Tilleho, Fučíka, Halase, Seiferta, Nezvala až k současníkům Františku Pavlíčkovi, J. A. Pitínskému ba dokonce k mladému rockovému hudebníkovi Noidovi, který píše v těchto dnech moderní muzikál o hvězdné spisovatelce.
Lze snad doložit na 140 hudebních skladatelů, kteří byli inspirováni Boženou Němcovou, o počtu autorů básní, prózy, dramaticích, historicích, výtvarnících ani nemluvě. Její jméno nesou desítky ulic měst, odrůdy růží, jiřin, jabloní, také kráter na Venuši a planetka mezi Marsem a Jupiterem.
Osobně jsem více než příznačným prototypem posedlosti kultem „naší“ paní. Od svých třinácti let obveseluji - dnes už spíš unavuji - své blízké tvrzením, že jsem reinkarnací „Bety“ – tak zněl totiž název poutavého románu Antonína Zhoře, ve kterém jsem se už v raném mládí doživotně ztotožnila s názory své hrdinky. Ostatně – i jméno Barunka jsme měly stejné.
Je pravda, že tenkrát mne, jako ostatně většinu našeho národa, fascinovala spíš osobnost Boženy Němcové než její bestseller Babička. Kniha, bez jejíhož přečtení neodmaturoval žádný, se nám zdála být v časech školních lavic nezáživnou, málokdo z učitelů dokázal vysvětlit její krásu a mnohý státní propagandista ji dokázal přímo znechutit. Teprve o hodně let později jsem pochopila, že autorka a kniha jsou duchem a svou velikostí totožné. Podstata magické síly Boženy Němcové je zašifrovaná v knize, kterou nestačí jen tak přečíst, je třeba jí porozumět...
Že to pro každého není tak přímočaré, jsem pochopila při své návštěvě Prahy o vánočních svátcích, kdy jsem vzala celou rodinu na čerstvě inscenovanou Babičku do Národního divadla (premiéra 13. prosince 2007). Manžela sedícího po mé straně zmáhala dřímota, prý „jet lag“, mé v Austrálii vzrostlé dítě se marně potýkalo s českými archaismy, naše babička hudrovala nad délkou kusu a sestra pokukovala po divadelním baru, že by snad umělecký zážitek spravila dvojitá becherovka. Skutečné podstatě díla velké autorky rozuměla myslím opět jen menšina diváků v hledišti naší Kapličky, ti ostatní přivedli už tradičně z historické povinnosti své ratolesti na čítankovou selanku z dávného venkova, kterou shovívavě zažívali, zatímco děti se očividně nudily a šustily papírky od bonbonů.
„Co toho ta Božka za tak krátký život stihla. A navíc se k tomu tady v programu dočítám, že měla čtyři děti.“
„Tak jak se vlastně jmenovala?“, „A koho že si to tedy vzala?“...
Takové jsem zaslechla komentáře ve frontě u šatny...
O Boženě Němcové bych mohla popsat všechny stránky celoročního vydání Kvartu – tedy dvanáctkrát čtrnáct stran a stejně bych na ně nevtěsnala vše, co bych o ní chtěla říct. Neřku-li, že dnes, po 146ti letech od její smrti, byla podrobně analyzovaná a interpretovaná každá řádka jejího díla, každý krok jejího života.
Co bylo tak mimořádného na této ženě, která učarovala našemu národu? Její pověstná fyzická krása byla zachycena mnohými, nejlépe Josefem Vojtěchem Hellichem, který portrétoval Boženu Němcovou na vrcholu její fyzické krásy i duševní harmonie v roce 1845. Její citlivá duše byla nesmírně vnímavá na veškeré podněty a dojmy – od těch prvopočátečních, kterými byla právě vyprávění její babičky Magdaleny Novotné. Dokázala neobyčejně zúročit částečné vzdělání, za které vděčila obročnímu Chvalkovického zámku, později pak zkušenosti manžela (ač nemilovaného) Josefa Němce, státního komisaře a velkého vlastence a rozsáhlé cestování s ním po Rakousko-Uhersku. V neposlední řadě ji mocně ovlivnila široká česká vlastenecká společnost přátel a pražských intelektuálů, které přitahovala nejen svojí krásou, ale právě svým intelektem a pokrokovými názory. Tyto základy a inspirace, které padaly na úrodnou půdu povahy a talentu Barunky, Bety, Barbory Panklové, Němcové daly vzejít vznešenosti „naší paní“ Boženy Němcové. Velké vlastence, spisovatelce a osobnosti, která předběhla svou vlastní dobu. Svou dobu však opouští příliš předčasně, ve věku dvaačtyřiceti let, po letech fyzického i citového utrpení, strádání a pronásledování, bolestí... „Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znova as za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“ (BN, 17. prosince 1851)
Tragickým osudem byla vykoupena spisovatelčina nesmrtelnost a posmrtný kult. „... Tragédie života této mrtvé byla v tom, že byla lepší těch, kteří byli v jejím okolí. A to je, co se nikdy neodpustí. Čest této ženě, jejíž osud pro nás, syny vzdálené doby, má význam dvojí: je obžalobou naší minulosti a je také její pýchou!“, napsal Viktor Dyk k 50. výročí jejího úmrtí.


Datum jejího narození stejně jako její skutečný původ jsou obestřeny záhadou. Ve vídeňské matrice najdeme pouze datum křtu 5. února 1820. Poněvadž děti často umíraly, křtily se hned po narození. Má se tedy za to, že se dítě narodilo o den dříve 4. 2.
Jako matka je zapsána v matrice Terezie Novotná, které bylo v době narození dcery 22 let. Pravý otec Boženy Němcové není znám. Asi půl roku po narození dcery se matka provdala v České Skalici za Němce Johanna Pankla, panského kočího, který dítě legitimoval. Zápis do školní matriky přináší další nesrovnalost. V roce 1824 byla Barbora zapsána jako šestiletá, takže by se musela narodit o pár let dříve, než je datum křtu. Může však jít o chybu ve školní matrice. Němcová však vzpomíná na "neveselou svatbu svých rodičů", tu by si však jako půlroční dítě nemohla pamatovat.
Všechny tyto skutečnosti daly vzniknout myšlence, že Panklovi jsou pouze adoptivní rodiče. Krása, nadání a inteligence Boženy Němcové vedly bádání směrem k jejímu šlechtickému původu. Vzniklo několik hypotéz o případných rodičích Boženy Němcové, žádná z nich však nebyla dostatečně věrohodně prokázána: Kateřina Vilemína Zaháňská (kněžna z Babičky), krásná a vzdělaná dáma, byla obletována ctiteli. Porodila sice tajně dítě, ale bylo to již roku 1801 dítě švédského generála a po těžkém porodu nemohla mít další děti. Milostný poměr s rakouským kancléřem Metternichem tedy musel zůstat bezdětný. K domněnce, že je matkou Boženy Němcové, vedla zejména její podoba, velká přízeň, kterou jí kněžna prokazovala, a patrně i skutečnost, že matka Boženy Němcové neměla příliš pěkný vztah ke své prvorozené dceři.
Nejmladší sestra Kateřiny Zaháňské Dorothea Périgordová -Talleyrandová porodila nelegitimní dítě snad 1816 či 1817, jeho otcem byl údajně její milenec Karel Clam-Martinic. Později ale bylo vypátráno, že šlo o děvče Marii Henriettu, která zemřela 1905. Pro tuto hypotézu svědčila podoba Boženy Němcové na známém obraze od Josefa Vojtěcha Hellicha a Dorothey na obraze Hermanna Eichense. Zajímavé je, že Božena Němcová pojmenovala svojí dceru Theodora.
Pravnuk Boženy Němcové MUDr. Tomáš Němec nabízí dokonce jako otce své prababičky Boženy Němcové sedmdesátiletého španělského malíře Francisca de Goyu a matkou má být španělská šlechtična seňora Sabasa Francisca García. Usoudil tak na základě tajemné šifry na Goyově obraze Poslední soud, který pochází z pozůstalosti Boženy Němcové. Matkou Boženy Němcové údajně mohla být také jedna ze schovanek kněžny Zaháňské Klára Bresslerová a otcem kancléř Metternich.
Barbora byla provdána v sedmnácti letech za finančního úředníka Josefa Němce, o 15 let staršího, který jí sice byl duševně a povahově vzdálen, ale byla to právě jeho zásluha, že ji přivedl k národnímu uvědomění. Němcová usilovně studovala český jazyk, který jí nebyl mateřštinou, ale zvolila si jej k literárnímu vyjadřování. Její čeština byla čistá a srozumitelná.
Povzbuzována vlastenci začala sbírat materiál pro své pohádky. Ty nakonec vyšly v sedmi svazcích pod názvem Národní báchorky a pověsti v letech 1845-1847. Část tehdejší kritiky nebyla ochotna přijmout Němcové metodu, která jí dovolovala původní texty upravovat samostatným způsobem. "Mně to nedá, když slyším pohádku, ale docela převrácenou a zostuděnou, abych ji tak napsala, přidám, kde je potřeba, ze svého a to nehezké vynechám," psala Čelakovskému. To, co tehdy donutilo Němcovou pozastavit vydávání dalších svazků, však způsobilo, že její pohádky čteme dodnes.
K nejznámějším pohádkám Boženy Němcové patří například Divotvorný meč, Princ Bajaja, Pyšná princezna, Sedmero krkavců, O Smolíčkovi, O princezně se zlatou hvězdou na čele, O dvanácti měsíčkách, Sůl nad zlato.
Publicistická tvorba Němcové měla národopisný ráz se silným sociálním cítěním, sympatiemi k lidovým vrstvám a odporem k maloměšťáctvu. Studie ze Slovenska přispívaly k česko-slovenskému sblížení. Její stati vycházely v Květech, Moravské včele, Moravských novinách,... Povídky z venkovského a maloměstského života obohacené o nářeční prvky začala psát na Domažlicku.
Přes veškerá nucená putování se však Němcová nechtěla vzdálit pražskému prostředí, v manželství se dále prohlubovala krize daná rozdílností povah a představ partnerů o budoucnosti. Perzekucí popouzený státní úředník Němec nesdílel romantické představy své ženy, spíše by uvítal praktičtěji zaměřenou manželku. Božena Němcová se vypravila za manželem na Slovensko celkem čtyřikrát, pokaždé nasbírala mnoho materiálu pro svou tvorbu, ale manžel ji nikdy nepřiměl k trvalému nastěhování. Třetí návštěva Boženy Němcové na Slovensku v roce 1853 skončila tragicky. Dopis od přátel o zdravotním stavu nejstaršího syna Hynka, do nějž vkládala mnoho svých nadějí, - patřil k nejlepším žákům první české reálky v Praze a začal projevovat i malířský talent, ji zavedl do kruté reality. Dva dny po návratu do Prahy (na cestu si vypůjčila) jí Hynek zemřel v náručí.
Sama sužovaná nemocí, která postupně přecházela v rakovinu dělohy se silným krvácením, živořící, závislá zcela na milodarech svých přátel se koncem téhož roku pouští do psaní Babičky.
"Začala jsem v tom pracovat po Hynkově smrti, v nejtrapnější době mého života – když mne omrzelo žít. Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky -… měla jsem za to, že jsem děvče … a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami," napsala Božena Němcová o vzniku Babičky.
Je tedy Babička útěkem spisovatelky od kruté reality života k vybájené idealizaci, která prý prokazatelně neodpovídá historickým faktům, s hlavní postavou jako uminutě moudroslovnou, vševědoucí stařenou? Pravdu o díle poodhrnuje ve své stati „Babičce pod kůži“ prof. PhDr. Dalibor Tureček, CSc.


„Němcová v žádném případě nepsala idylu. Text Babičky plyne zdánlivě lehounce, nesen bravurním stylem vyprávění, na první pohled se klene od jednoho půvabně líčeného detailu ke druhému. Zkusme ale jen namátkou vypočítat základní dějová zauzlení, prosvítající pod tímto povrchem. Hned několikeré překážky v lásce: mezi babičkou a Jiřím, Mílou a Kristlou, Hortensií a malířem. Láska bez konvencí, ale vášnivě tragická: Viktorka a černý myslivec. Palčivé dno bídy: Kudrnovi. Nefungující a život pokřivující společenská komunikace: sluhové obklopující kněžnu a pro svůj vlastní prospěch před ní skrývající skutečný život. Bezohledný mužský chtíč: Talián Pikolo, důstojník sápající se kdysi na babičku. Snaha přivlastnit si druhého bez ohledu na jeho duši a přání: rychtářovic Lucka ve vztahu k Mílovi. Rodinná nedorozumění: mezi babičkou a paní Proškovou, méně, ale přece mezi babičkou a panem Proškem. Strach o vlastní budoucí štěstí ve stínu hrozby nechtěného partnera: Míla či Viktorka. Konečně šílenství, vražda malého dítěte, válka, zmrzačení, povodeň, smrt. Každý z těchto momentů by sám o sobě vydal na dobrý základ tragédie.
Nejedná se přitom o pouhé koketní ornamenty na budově idyly: konfliktní, potencionálně tragické momenty jsou bezezbytku zabudovány do všech uzlů pomyslné sítě příběhu. Nevyhýbají se ani chudým ani bohatým, starým ani mladým. Naopak, jako by se kruhem navracely přes hranice času a osobní situace: vzpomeňme jen na návratný motiv odvodu na vojnu u Jiřího a Míly, na lásku k vojákovi u babičky a Viktorky – a dalo by se pokračovat. Spíše než úplnost výčtu je ale podstatné cosi jiného. Němcová opravdu v Babičce nestvořila idylu jako lehký a naivní útěk od temných stránek reálného života do iluzorní Arkádie. To, co je tu idylické, se děje přímo uprostřed velmi drsného života, ba víc, je to v něm bolestně vyvzdorováno. Jen jeden, klíčový příklad. Babička vlídně vzpomíná na své mládí. Pokud bychom ale chtěli smazat laskavý optimismus vzpomínky a napsat román či natočit film, ve kterém by se přímo před našima očima odehrál příběh jejího útěku, protloukání se válkou, ztráty muže, obav a strádání plného putování se sirotky k domovu, o idylu by se jednat nemohlo.
Neříká tedy vlastně text Babičky, že harmonická idyličnost není automatickou vlastností světa, nýbrž především aktivním postojem k malým i velkým tragédiím, deroucím se k člověku napořád a jakoby odevšud? Není harmonie něčím, co člověk nedostává, ale co si musí vybojovat uprostřed existence, jaká je? Vybojovat nikoli tím, že svede ze života odstranit všechno špatné, ale že dokáže uprostřed všeho špatného konat dobré?...
Babička je polemickým protikladem „klasického“ typu hrdiny. Za prvé typově. Není mužem, ale ženou – v dobové kultuře se jednalo o okolnost stejně nápadnou jako důležitou. Nevládne mocí ani silou. Dokonce není už ani mladá a sil jí ubývá. A z formálního hlediska stojí na okraji rodiny i společenství: co jen se zámečtí lokajové právě nad touto okrajovostí naohrnují nos. Snad ještě více se ale babička od „klasických“ hrdinů, jimž by příslušelo vzdorovat životu, liší povahou svých akcí, způsobem, kterým ovlivňuje své okolí. Jejími „zbraněmi“ jsou empatie a vytrvalá, vstřícná vlídnost. Právě proto se postava babičky může jevit jako pohádková, tedy s reálným životem neslučitelná. Zato Němcová nabízí opakovaný pohled na zdroje, ze kterých se charakter postavy rodí. Klíčové místo mezi nimi mají práce a příroda. Babička prací získává své mimořádné schopnosti - na prvém místě schopnost vcítit se do druhých. Vnímavá citlivost tu ale není jen osobní zvláštností. Stává se sociální kvalitou. Babička je schopna porozumět problémům ostatních, nalézat správná řešení, a to dokonce přes hranici svého sociálního postavení a životní situace. Práce se stává zároveň „hlubinou bezpečnosti“, bodem, kolem kterého je možné navzdory všem krizím a tragédiím uspořádat šťastný život – a to nejen pro sebe, ale i pro druhé.
Němcová ale zároveň svému čtenáři nepodsunovala naivní ideál jednotlivce, který by svedl cosi na životě a vyvzdoroval zcela sám. Babička je spíše průsečíkem nejrůznějších osudů. Patrné je to třeba i v zdánlivě popisném detailu. Hned v prvních částech knihy se vedle sebe vyskytnou dva popisy. Líčení parádního pokoje a světničky. Všichni víme, že druhý z obou popisů bude ten, kterému vypravěčka přitaká a jako kladný jej podsune svému čtenáři. Soud mezi kvalitou a nekvalitou se ale neděje automaticky. Rozhodují jej – děti. V Proškovic pokoji se musí chovat strojeně, matka lpí na výstavních kouscích svého skleníku, o které jí evidentně jde více, než o přirozené potřeby dětí... V babiččině světničce se zato děti mohou zapojovat do práce, ale především se jim, prostřednictvím věcí v truhle, otevírá svět minulých osudů, dávno odvátých dějin a generací. Za oknem pak rostou bylinky – další symbol mysli obrácené k pomoci druhému. Jako by svět měl své trvalé zákonitosti, které je možno rozpoznat a kterým je možno se s důvěrou svěřit. Zákonitosti nesobeckého prospěchu pro druhé. Snad právě proto je v Babičce hrdinkou stará žena, zkušená životem... Němcová byla zjevně přesvědčena, že to, co je ve světě podstatné, trvá navzdory času. Snad i proto taková záplava detailů, které se nám dnes jeví jako antikvární, které ale byly jako antikvární stylizovány již autorkou: „dávno, dávno již tomu.“
Teprve uprostřed světa, kterému je v zásadě přeci jen možno důvěřovat, a také uprostřed činnosti, která člověk zušlechťuje, činí citlivějším vůči druhým a následně do tohoto světa užitečně vpojuje, je možno žít šťastný život. Žít jej navzdory všemu tragickému. Alespoň podle Němcové. Snad nejvýrazněji k tomuto konceptu poukazuje notoricky známá poslední věta textu: „Šťastná to žena!“ Kulturní historie praví, že tu jde o prastarou představu dobré smrti jako koruny správného života, tedy o představu pěstovanou velmi vehementně v baroku, ale prosakující hluboko do 19. století a ukotvenou třeba v celých příručkách, popisujících jak dobře žít, abychom mohli dobře zemřít... Němcové ovšem nešlo ani o morbiditu, natož o pasivní zdůrazňování křesťanských hodnot. Spíše o představu, že štěstí neznamená žít život prostý problémů či dokonce tragédií, či se dokonce po vzoru hrdinů dávných eposů vyhnout smrti. Štěstí by tu spíše bylo výsledkem schopnosti přijmout svět i svou vlastní existenci právě takové, jaké jsou, a v maximální možné míře je prožít a užít k dobrému, tedy jiným prospěšnému...“

 


Sousoší Otto Gutfreunda „Babička s dětmi“ v Babiččině údolí z roku 1922. Výjev zachycuje babičku vyprávějící dětem o tom, že každý má svou hvězdu. Lidé bohem vyvolení mají hvězdy krásné, lidé jako Viktorka zakalené.

„Vyjímám jediné české dílo, jež unikne patině let (což jí ve skutečnosti již neuniklo?), Babičku, román, který naštěstí nebyl nikdy románem... můj svchovaný obdiv k tomuto dílu mne ospravedlní, abych se s nejklidnějším srdcem obrátil k velké části české prózy zády...“ napsal Vítězslav Nezval. Babička se postupně proslavila po celém světě, vyšla ve více než 350 vydáních a byla přeložena do více než 70 jazyků, včetně čínštiny a japonštiny. Byla ilustrována více než padesáti našimi ilustrátory.
Němcová knihu věnovala hraběnce Eleonoře Kounicové, čekala od ní tehdy peníze (v té době byl jejímu manželovi zastaven plat), ale hraběnka na popud pátera Štulce poslala Němcové šest tenkých stříbrných lžiček. Po smrti Němcové bylo dokázáno, že opisovač dostal za opis Babičky více peněz něž autorka za své dílo.



„Ale buďme jí vděčni i za to, že ochotně přicházela, když ve zlých dnech nacistické okupace jsme ji znovu a znovu přivolávali. Přicházela, aby nám pomáhala nést srdce plná těžkých bolestí. V těch smutných tmavých dnech vracela se k nám jako zjevení: vysoká, štíhlá, v těsně přiléhavých šatech pískové barvy, přicházela však i ustaraná žena, plná lidské účasti, přicházela jako klesající matka milující zoufale svůj pokořený domov. Milovali jsme ji. Milujeme ji stále. Nejen pro její umění, nejen pro tu její krásnou řeč, o kterou jsme se tenkrát strachovali. Obdivujeme se jí i pro její nespalitelnou, nezničitelnou, neudupatelnou naději v lepší časy.“ - napsal Jaroslav Seifert v roce 1971 v předmluvě k výboru z korespondence Boženy Němcové Dopisy lásky.
Osobnost spisovatelky, ženy emancipováné, morálně silné, talentované, která se ve svém životě střetává s různými podobami lidské malosti, byla postupně objevovaná národem právě díky rozsáhlé korespondenci, psané z velké části s vědomím pozdějšího zveřejnění. Pro její vnitřní krásu a sílu, se kterou dokázala čelit utrpení, perzekuci a nepochopení, pro její víru a vzdor se stala legendou, ke které se národ upíral ve zlých dobách. Ani skutečnost, že si jí komunisté hned po válce zkonfiskovali a zneužívali ve svých politicky angažovaných výkladech, neodradila dramatika Františka Pavlíčka v roce 1979 od napsání hry „Dávno, dávno již tomu“ s podtitulem „Zpráva o pohřbívání v Čechách“. Hra byla v době totality jasnou aplikací na pronásledování až za hrob:
„Bůhsuď, co v minulých epochách vede policii ke strategii tak zevrubné. Nestačí, že z veřejného života odstranila politika Palackého a pracuje na likvidaci novináře Havlíčka. Nemá dost na tom, jak zatočila s komediantem Tylem, že má na mušce finančního úředníka a jeho ženu, která shání obživu spisováním pohádek. Upřela svůj bdělý pohled i přes hřbitovní zeď.“
Tato hra premiérovala jako bytové představení pro manželky disidentů z procesu s VONSem (Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných) 25. prosince 1979. Byla napsaná pro Vlastu Chramostovou s myšlenkou na její úděl, zkušenost, charakter i uměleckou osobitost.
Připomínám tuto událost, protože je fascinujícím dokladem toho, v co věřila samotná Němcová. Přesně do jednoho dne a osmadvaceti let jsem tedy spatřila totalitou proskribovanou herečku na scéně Národního divadla v roli Babičky. Vynikající současný český režisér Jan Antonín Pitínský použil jako závěrečný mistrovský tah ve své inscenaci na pozadí scény babiččina umírání právě projekce filmu zmiňovaného ilegálního představení, které před osmadvaceti lety natočil „samizdatově“ na šestnáctimilimetrovou ruční kameru hereččin muž kameraman. Diváka sedícího ve svatyni české můzy – Národním divadle, který je znalý souvislostí, mrazí a zároveň blaží zadostiučením. Dost možná by byla dnes Božena Němcová spokojena s naší dobou. Snad máme, alespoň částečně, „takový svět, v jakém by ona chtěla žít s rozkoší.“
Únorovou vzpomínku na svojí a nejen svojí oblíbenou hrdinku - naší paní Boženu Němcovou, zakončím jejími slovy, pro která jsem se do ní zamilovala už během svých studijních let a která mi dodnes zní jako ta nejkrásnější celoživotní mantra:-
„Touha ta spočívá v duši mé jako kapka, která nevysychá ani neodtéká, ale věčně se třpytí jako diamant; je to ona touha po neskonalé kráse a dobru, která člověka z prachu povznáší, která, když se octne v přírodě, náruč mu rozevírá, že by celý vesmír k srdci přitiskl... Touha ta spojena s láskou, láskou opravdovou, ne k jedné osobnosti, ale ku každému člověku, k veškerému lidstvu, láska, která nežádá odplaty, nalézaje sama v sobě vše, snaha státi se vždy lepší a Pravdě se sblížiti, to je můj ráj, moje štěstí, můj cíl. To mi dodává síly, to mne blaží, a bez té lásky co bych byla?“
 

 
   
   

Hlavní stránka  |  Čísla časopisu  |  Sponsoři  |  Napište nám  |  Fórum čtenářů  |  Zajímavé odkazy  |  Zajímavé čtení  |  Fotogalerie