KDO SAHÁ PO HVĚZDÁCH - Barbara Semenov

KDO SAHÁ PO HVĚZDÁCH

Barbara Semenov

Kto siaha po hviezdach
Ten musí skrotiť strach
Je krásne zvíťaziť
Len nikdy nestrať cit...

- Píseň, která mne provázela celým letošním pobytem v Čechách a na Slovensku, se hodí k dvanáctému měsíci - času bilancování, pohledu do zpátečního zrcátka, než šlápnem‘ na plyn do nového roku. Skladba česko-slovenského zpěváka Miro Žbirky v sobě nese obzvlášť silný podtext jako ústřední melodie nového českého filmu Fair Play, nominovaného Českou filmovou a televizní akademií (ČFTA) na Oscara za nejlepší cizojazyčný film natočený v roce 2014. Nevěřím, že tento film v Novém světě uspěje. V dnešním světě je nepochopitelný.

V mém vlastním světě rezonoval natolik, že kdykoliv se objevil na repertoáru některého z pražských kin, horečnatě jsem spěchala vidět jej znovu a znovu. A s ním spojené bilancování mě vrátilo o celých třicet let zpět. Je to dávno nebo nedávno?

Nedávno z pohledu osobního. Bylo to přece před nedávnem, vidím se jako dnes, sedím v malém pokoji v Denveru poblíž letiště Stapleton a vkládám list do psacího stroje. Přes modrý kopírák donekonečna sepisuji přihlášky, které se sestrou rozesíláme do všech světových stran Ameriky. Chceme létat. V této chvíli – píše se rok 1984 – jsme sice obě zaměstnány u amerických leteckých společností, ale pouze jako pozemní personál na letišti, a to nám nestačí. My chceme křídla.

Vzpomínám, jaká to byla dřina, při odbavování letů. Žádné počítače – spojení se hledala v tlustých bichlích OAG (Official Airline Guide), tarify se složitě propočítávaly, kufry a krabice se tahaly na běžící pás vlastnoručně, žádné sedačky pro agentky, osmihodinové šichty vestoje či poklusu… Byly jsme ale mladé. A chtěly lítat. A tak jsem denně po práci usedala za psací stroj a přepisovala žádosti aerolinkám… až se nám to nakonec podařilo. Z okének letadel, kterými jsme pak prolétaly život, jsme si sáhly na hvězdy a dál.

Film Fair Play mne však vrátil k onomu okamžiku, kdy jsem v coloradském bytě zaslechla v rádiu zprávu, že českoslovenští sportovci se nezúčastní olympijských her v Los Angeles. Příčinou byla odveta zemí Východního bloku za bojkot předchozích her v Moskvě, kam na výzvu USA nepřijelo 65 zemí na protest proti invazi Sovětského svazu do Afghánistánu.

Uprostřed Skalistých hor s vlastními starostmi a radostmi mi byly tyto sváry celkem jedno. Lionel Richie roztancoval svojí All Night Long z olympijského stadionu tenkrát celý svobodný svět, zatímco v české kleci moji bývalí televizní kolegové dle příkazů shora dále deklamovali bludy a vymývali mozky otupenému národu. Ale to se mne už naštěstí netýkalo. Ba dokonce jsem si už ani nedovedla představit, jak pokračoval život v zemi, kterou jsem opustila a zavřela za sebou vrátka dozajista napořád. Je to tak dávno.

Nedávno ožívá v kině, a mrazí s prvními půltóny hudby filmu Fair Play. Stačí úvodní záběr a ocitáme se v době důvěrně prožité, zasuté kdesi hluboko v podvědomí, v bytě takřka vlastním – skládací gauč, peřiny v peřiňáku, tranzistorák naladěný na atypickou barvu hlasu Svobodné Evropy,… a v okamžiku je jasné, kde a v jakém roce se nacházejí protagonistky vše vypovídajícího filmu. Divák jen nevěřícně sleduje konfrontaci toho, v čem ještě nedávno přežíval.

Synopse děje nemůže nikdy vyjádřit, co film skutečně zobrazuje. Všimla jsem si, že někteří recenzenti prodlévají zejména u zdánlivě hlavního tématu, tedy dopingu ve sportu, nebo u vztahů hrdinů či na povrchových jevech. Tento film rozevírá však nejhlubší jizvy jednoho velmi smutného období naší země. Je o stvůrnosti totality, o roztržených rodinách, o tajemstvích a slídění, o ponižování, o zoufalství, bezmoci a beznaději. Je ale také o velkém hrdinství a statečnosti neznámých a nenápadných, - lidí, kteří žili smýkáni politickou mašinérií, znásilňováni zločinností systému, a přesto si dokázali zachovat čistý štít a svědomí. Bylo jich ale v porovnání s většinou opravdu málo, a strasti, kterými byl lemován jejich každodenní život, jsou dnes už neporozumitelné a nepředstavitelné.

Srozumitelný tak bude film, který by měli určitě vidět všichni, pravděpodobně jen těm, kteří prožili osmdesátá léta v zemích Východního bloku. Možností jak žít bylo, jak si živě pamatuji, několik. Člověk se mohl zcela podřídit a táhnout za jeden provaz s vládnoucími, což mu zajistilo privilegované postavení, nebo mohl „držet hubu, držet krok“ a žít jakžtakž, nebo mohl protestovat a být bit, anebo mohl emigrovat.

Martyrium volil nevelký počet. A právě o těch je film Fair Play. Jsou jediní, kteří fair play hrají v neférové hře zvané normalizace. Nejsou to však ti notoricky známí hrdinové doby – mučení, týraní, věznění, není to ani disent. Je to jen nenápadná mladá sprinterka Anna (Judit Bárdos), která se dostane do střediska vrcholového sportu. A její matka (Anna Geislerová), která spolu s trenérem Anny doufá, že dívka splní kvalifikační limit a postoupí na olympijské hry. Vybočením ze světa tvrdého sportovního drilu je pro Annu pouze milostný vztah se zrádným koncem. Anně začnou být bez jejího vědomí podávány anabolické steroidy. Její výkonnost stoupá, objevují se ale rovněž první zdravotní problémy.

Film jako jeden z prvních odkrývá státem řízený doping, kterým se v roce 1983 československý vrcholový sport snažil vyrovnat východoněmeckým atletům, slavícím díky dopingu rekordní úspěchy na světových kláních. Zdánlivě nevinně znějící opatření vlády ke zkvalitnění a zvýšení péče o československou státní reprezentaci vedlo s posvěcením ministra zdravotnictví k aktivnímu výzkumu podpůrných prostředků k nárůstu svalové hmoty. Sportovci byli tlačeni k dopingovému programu, navzdory zdravotním rizikům. Nejznámějším podpůrným prostředkem, obsahujícím anabolické steroidy, se v Československu stala Stromba, původně určena k léčbě svalové atrofie. Pokud se chtěli sportovci v procesu systémového zneužívání tohoto anabolika udržet v tehdejší světové špičce, neměli na vybranou. A právě na motivu osobní statečnosti jedince, který se vzepře systému i za cenu toho, že ho jeho čestný postoj bude stát kariéru, je postaven příběh hrdinky filmu.

Anna se o přípravcích dozvídá pravdu, a přestože je v sázce její účast na olympiádě, hodlá dál trénovat bez nich. Matka, dříve úspěšná tenistka, která po manželově emigraci uklízí v divadle a přepisuje texty disidentského autora, se upíná k naději, že dcera účast na olympijských hrách využije k emigraci. Rozhodne se proto jí anabolika pod rouškou neškodných vitaminů aplikovat tajně. Rozehrává se tak drama, které má hned několik dimenzí. Sportovní a politická rovina vyprávění se stává pozadím pro drama osobní, v němž se zrcadlí důvěrný, nástrahy a zla přežívající, silný vztah matky a dcery.

Do kina jsem na jednu z projekcí vzala i svoji šestadvacetiletou dceru, která se narodila a vyrostla v Austrálii, a nemohla mít absolutně pojem, o čem je řeč. Nevěděla jsem, kde začít, když jsem se snažila připravit ji na film, který uvidí. U telefonního automatu, který se zablokoval korunou, aby se mohlo zatelefonovat tajně na Západ? U přepážky, kde se přebírala zamítnutí žádostí o výjezdní doložky? U monstrózní sochy Karla Marxe v Karl Marx Stadtu, kde vypadá hrdinka tak malá, bezvýznamná a ztracená? V kabince šatny lékaře, kde se svléknutým pacientům v ordinaci mezitím braly osobní věci za účelem špiclování? U přepisovaní samizdatů? Vždyť ani nevěděla, jak vypadal psací stroj a musela jsem jí vysvětlovat, jak pracoval a špinil modrý uhlový kopírák. Natož aby rozuměla výhružce – „Dobře si to rozmysli, soudružko…“. Dějinně paradoxním vyústěním volby protagonistky filmu, zda dopovat či ne, za niž je v závěru vyloučena z účasti na nominaci na olympiádu v roce 1984, je skutečnost, že země Východního bloku v čele s Moskvou olympiádu v USA v závěru bojkotovaly. Ano, bylo to všechno – dávno. Ani mladá herečka ani moje dcera nebyly tenkrát dosud na světě.

Přesto měla v závěru filmu podobně jako hrdinka příběhu slzy v očích. Bylo to nesporně díky efektnímu vypointování všech zápletek příběhu, i díky dobře vykresleným charakterům na pozadí děje, ale především bezchybnou souhrou představitelek matky a dcery, které uvěřitelně, dojemně a zároveň civilně ztvárnily nezlomené lidské charaktery v zápasu o lidskou důstojnost.

Režisérka a autorka scénáře Andrea Sedláčková odvedla vynikající práci - film považuji nejen za nejlepší z letošní tvorby, ale za jeden z nejlepších z filmové polistopadové kinematografie vůbec. V posledních letech se mnozí snaží nahlížet na komunismus smířlivěji než dřív. Je proto důležité, aby vznikaly podobné filmy, které neobrušují hrany a na normalizační bezčasí se dívají bez příkras jako na dobu, která ničila jedince i jejich rodiny jen za to, že se rozhodli komunistickému zlu vzepřít.

Oceňuji, že Andrea Sedláčková osmdesátá léta vykresluje tak, jak si je mnozí naštěstí ještě pamatují. Nikoli jako nějaký nostalgický či humorný časový úsek v naší historii, ale jako šedou a ponižující dobu, v níž se všichni snažili nějak přežít. Naděje na změnu byla v roce 1984 minimální a tak šlo právě o tu míru, jak moc se přizpůsobit. Téma emigrace je pro režisérku osobní, emigrovala na Západ krátce před Sametovou revolucí, dnes pracuje ve Francii jako střihačka. Já sama emigrovala jen o pár let dříve, v roce 1981, a přesto sleduji s neuvěřením některé televizní záznamy z let, která potom následovala. Stihla jsem odejít ještě včas, před nejhorší fází nenormálního stavu v zemi. Přitom, podobně jako autorka filmu, a potažmo jeho hrdinky, jsem původně také považovala emigraci za zradu, a teprve prozření, že člověk nemá žít přizpůsobivě v totalitě, mi pomohlo se správně rozhodnout. Nedivím se ale ani těm, kteří se k tomuto dramatickému životnímu kroku neodvážili. Spíš tak jen lépe chápu ne vždy jasné porozumění dnešních Čechů, co je vlastně svoboda a demokracie.

A to mne přivádí k dalšímu bilancování. Čtvrt stoletím demokracie v bývalých zemích za Železnou oponou se letos na podzimním pražském Žofíně zabývalo již osmnácté Forum 2000 s názvem „Democracy and its discontents“. Byla jsem ráda, když se většina mudrujících na konferenci „Nespokojená demokracie“ shodla v úvodním panelu na stále platném Churchillově citátu, že „demokracie je ten nejhorší způsob vlády – až na to, že neexistuje žádný lepší“. Neboli, měli bychom být spokojeni, že můžeme být nespokojeni. Be content, to be discontent – protože druhou alternativou je totalita. Ve střetu diskutujících bylo zjevné, odkud a s jakou zkušeností s demokracií ten který vystupující přichází. Není bez zajímavosti, že největší nespokojenci jsou stále ze zemí Východního bloku. Musím přiznat, že některá hesla, která měla dodat konferenci ducha, mne téměř iritovala – „Democracy: I feel like I have let you down (Demokracie říká: Myslím, že jsem vás zklamala)“. A tak se mi velmi líbilo, jak stěžujícím si pravdoláskařům odpovídal Michael Novak, americký filozof, novinář, spisovatel, autor 25 knih, z nichž nejznámější je The Spirit of Democratic Capitalism. Připomněl slova Václava Havla, že svoboda a demokracie spočívá v odpovědnosti jedince a osvěty. Porovnával svoji návštěvu Prahy v osmdesátých letech a dnes, líčil ve svých vzpomínkách to šedé, vystrašené a depresivní město, přesně tak jak je zobrazeno ve filmu Fair Play. A jeho nádhernou proměnu za pouhých dvacet pět let v jedno z nejatraktivnějších míst, kde lidé žijí svobodně - normálně jako všude jinde v moderním demokratickém světě. Copak to samo o sobě nesvědčí o tom, že demokracie nezklamala? Demokracie nikdy, nikde a nikomu nemůže zaručit perfektní politiku a politiky. Touha po takové nesplnitelné dokonalosti vede zas a jen k další totalitě. Tajemství fungující – nikoli ideální - demokratické společnosti je v odpovědnosti občanů a jejich úsilí o pozitivní soužití. To ovšem nemůže být nikdy stoprocentní, ne každý v bilionovém lidském společenství se řídí správnými morálními zásadami. Nikdy tomu tak nebylo a bohužel nebude.

Dvacet pět, třicet let – dávno nebo nedávno? Totalitě je odzvoněno, modrému kopíráku taky, život si už pětadvacet let nedovedeme představit bez internetu, to byly časy snad prehistorické. Bilancuje dnes i britský vědec Tim Berners-Lee, otec webu, toho nejuniverzálnějšího nástroje lidstva. Jak se bude dále rozvíjet, bude využit nebo zneužit? Technický pokrok a pokrok vůbec mění parametry času, co je aktuální, bude za pár okamžiků vzdálená historie, a přesto stárneme pomaleji než dřív. Letopočty se načítají, svět se točí dál. Minulost je minulostí, je třeba žít s novou dobou. Tak jako nás dnes nenapadne dívat se na Německo jako na fašistické nebo rozdělené, na Austrálii jako nevyvinutou, na střední a východní Evropu jako na Východní blok, nelze se dnes dívat na Rusko jako na Sovětský svaz či na Čínu jako na Čínu Mao Ce-tunga. I to je fair play.

Do roku 2015 nám přeji, abychom fair play neztráceli z mysli, na dávné nedávno nezapomínali, ale ani na něm nelpěli. Víme přece, že dávno v životě lidském je nedávno, a nedávno v životě hvězdném vesmírném jen nano zlomkem dávna.