ČECHOAUSTRALAN V OBJEKTIVU KAMERY ČESKÉ TELEVIZE

ČECHOAUSTRALAN V OBJEKTIVU KAMERY ČESKÉ TELEVIZE

Barbara Semenov

První den tohoto roku mi v emailové poště přistála následující zpráva – „Dobrý den na prahu nového roku. Jsem autorkou pořadu Babylon, který už dvanáctým rokem přináší na obrazovky České televize dobré zprávy o lidech, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny - http://www.ceskatelevize.cz/porady/1131721572-babylon. A protože se za měsíc chystáme na natáčení v Austrálii, ráda bych se vás zeptala, zdali byste mohla být další protagonistkou takového příběhu. Samozřejmě jich budeme točit více, ale byla bych moc ráda, kdybyste i vy s natáčením souhlasila… Marta Růžičková, dramaturg, režisér, Česká televize, Televizní studio Ostrava“.

Dramaturgyně, režisérka, redaktorka, cestovatelka, organizátorka a vůbec náramná holka, jak jsem později v Austrálii poznala, měla štěstí, že mne v lednu zastihla ještě v Praze. Nelenila a spolu s kameramanem Kronuslavem Ketelešem, kterému tím pádem nikdo neřekne jinak než Kiko, přijeli jedno prosluněné zimní dopoledne na naši první schůzku v oblíbené pražské kavárně. To jsem ještě nevěděla, že mají vzácný dar nebo spíš profesní návyk si, jak se říká „padnout se svým respondentem do oka“ během prvních pár minut. Byla jsem později svědkem této situace ještě několikrát, kdy se už v Austrálii ještě se zvukařem štábu Viktorem Pokorným dokázali během prvních bezprostředních chvil seznámení stát pokaždé vítanými hosty v krajanských rodinách a jejich domácnostech.

Na otázku, koho bych vytipovala jako zajímavého krajana k natáčení, mne napadal přímo celý seznam jmen – vždyť sama propaguji slogan časopisu „Co krajan, to příběh“ – a poznala jsem v Austrálii tolik významných Čechů! Nemusím chodit daleko, stačí přispěvatelé a čtenáři našeho listu – publicista a zvěrolékař Miloš Ondrášek, zakladatelka českého rozhlasového vysílání SBS Jana Reichová a její neméně aktivní manžel Zdeněk, básník a literární překladatel Josef Tomáš, velké propagátorky české hudby Miluška Šimková a Ivana Snaidr, dobročinný ultramaratonec Vlastík Škvařil, literát a právník, pamětník Bořek Šindler, zakladatel uměleckého rámování a pozlacování v Austrálii Jan Košňar, expert přes otázky imigrace Ivan Kolařík, ředitelka a zakladatelka krajanského festivalu v Austrálii Lenka Allen,… chrlila jsem jména, až mne dramaturgyně Babylonu musela zarazit, že štáb bude mít k dispozici jen sedmnáct dnů natáčení, což, nezastaví-li se ani na vteřinu, dá čas maximálně na šest životních příběhů.

Tak jako jiní nevěřím, že by nezbyla mezi natáčením nějaká ta chvilka na moře či na sklenku dobrého australského vína. Ale brzy se přesvědčím, že točit se opravdu nepřestává ani na okamžik, ani za procházky podél řeky Yarry, ani na pláži, ani v restauraci. Cílem je maximální využití daného času. Ani jim sama nestačím, když se snažím být jim průvodkyní po Melbourne, kam dorazí hned za pár dnů po mém návratu do australského domova.

V natáčeném dokumentu se, jak jinak, vyznávám ze svého čechoaustralství. A také, konfrontována letní Austrálii, kterou předvádím české návštěvě v těch nejzářivějších barvách, začínám zpochybňovat své tvrzení, že jsem na devadesát procent Čecho a na pouhých deset Australanka. Je to, jako bych spolu se štábem znovuobjevovala půvab Austrálie. Dívám se na ni prizmatem Ostraváků a spolu s nimi užasnu nad její nádherou. Asi to se mnou bude tak, jak jsem kdysi napsala – „srdce mé česky vždy bít uslyšíš, - přesto jsem Australan spíš…“.

Vodím štáb křížem krážem – Port Melbourne, Southbank, South Yarra, Southgate, Eureka z ptačí perspektivy, Arts Centre, arkády, tramvaje, parky i pláž… Říkají jedním dechem, jak by tu chtěli žít. Co chvíli ale spouští kameru a chtějí, abych říkala něco já. Já na to, že jsem psavec, mluvím nerada. Prozrazuji na sebe to reaganovské tajemství, že si své mluvení ráda předem nacvičuji, aby mělo kýžený efekt, ale myslím, že dokumentaristce Martě se to moc nelíbí. Má ráda tu syrovou přirozenost dokumentu, která buď odhalí duši a skutečnou podstatu člověka nebo ne.

Také jsem zcela v rukách kameramana. Vzpomínala jsem, jak v mládí během mého působení v Československé televizi jsem v objektivu některých kameramanů vypadala jako hvězda a v jiných zas vůbec ne. Kiko se usmívá, protože ví, o čem mluvím. Je na něm, zda mne vidí pěknou, mladistvou, sexy či… zkrátka nikoli. Občas se mu podívám přes rameno do hledáčku kamery a vidím, že je kouzelník. Možná díky svému pozitivnímu a laskavému vidění světa kolem nás, možná díky vlastnímu neuvěřitelnému životnímu příběhu, kdy utíkal přímo z válečného pole smrtonosné jugoslávské války.

Jsou v perfektní souhře ti tři. Napíšu-li o Viktorovi, jehož práce zvukaře je třetí zaměstnání vedle vedení vlastní firmy se zdravotnickými pomůckami a vedle přednášení na univerzitě, že je mladým mužem, který může být úspěšný kdekoli ve světě, nemohu být v popisu jeho kvalit výstižnější. Sleduji jejich natáčení v terénu.

Jedeme za Lenkou Allen, která spolu se svým skvělým týmem Vodafest prezentuje naši komunitu na slovanském festivalu Maslenitsa v impozantním prostředí carltonských zahrad a Královské Exhibition Building. Vodafest je výjimečný tím, že bude již pátým rokem organizovat jediný česko-slovenský krajanský festival v Austrálii. Výroční datum této akce padne na sobotu 7. listopadu. Lenka mi svěřila, že plánuje návštěvníky festivalu doslova přenést do České a Slovenské republiky. Nadšení, které její tým pilných dobrovolníků sestávající z Čechů, Slováků a Australanů prokazoval na letošní Maslenitse a na loňském Vodafestu, jehož návštěvnost se přiblížila dvěma tisícům, napovídá, že se máme v Melbourne na co těšit. Lenka Allen představuje ostravskému štábu českou a slovenskou komunitu v tom nejlepším světle. Dokonce je bere na naši Šumavu v přírodě Dandenongs, kde má televize možnost natáčet s ‚duší loci‘ Alenou Semeckou i s nejmladšími návštěvníky Šumavy z České školy v Melbourne, jejíž ředitelkou je mezi dětmi i jejich rodiči populární a akční Zuzana Vasitch.

Natáčení u Jana Košňara jsem si obzvlášť vychutnala. Bylo jako přirozené rámování všeho, o čem je Čechoaustralan. Začínalo pohodou domu manželů Košňarových a končilo profesionalitou štábu ostravské televize. To vše se snoubilo ve vzájemné úctě a porozumění všech zúčastněných. O Janu Košňarovi se nemusím rozepisovat, stačí pročítat jeho vzpomínky, které publikujeme na pokračování v Čechoaustralanu, a které oslovily i autorku pořadu Babylon. Naslouchám jeho vyprávění za zády štábu, mezi velkolepými zlatými rámy dveří, obrazů a zrcadel, dojata velkou skromností nositele OAM – prestižního australského vyznamenání za zásluhy o tuto zem. A sakra – teď řekl něco, co jsem já říci zapomněla – na otázku, co je na Austrálii podle něj nejkrásnější, odpověděl: „Lidé. Jejich chování - jejich srdečnost, vstřícnost, přátelskost, věrnost.“ Honzovi (jak nás vyzval, abychom mu říkali) je 86 a tři čtvrtě. Vypadá a mluví skvěle. Řekl mi, že tajemství spočívá ve dvou skleničkách červeného denně a v optimistickém postoji k životu.

Dokonalý příběh člověka, který vložil do života veškerý svůj potencionál, se uzavírá a dozraje své perfekce. Jak jej ale vtěsnat do několikaminutového dokumentu? Řekli jsme Martě na kameru vše, co jsme chtěli říci? Honza Košňar jí na tuto otázku odpověděl, že na tom vlastně nezáleží. Na čem záleží je, že mu při tom vzpomínání bylo fajn. Martě to vehnalo do očí slzy a mně přidalo k mým poznáním nové obohacení. Prožívala jsem totiž ve chvílích natáčení zvláštní pocit „déja vu“. Vrátila jsem se na okamžik k něčemu, co jsem měla kdysi během vlastního života moc ráda. Na malý okamžik jsem byla opět televizní redaktorkou, Marta byla režisérkou mé reportáže, Kiko a Viktor byli jako můj vlastní štáb. Znovu mne to naplňovalo a rozradostnilo. Oprášila jsem nánosy času, prohlédla svěžíma očima na lidi kolem sebe a na místa, kde žiji. Omládla jsem na duši. Nemohl být lepší den na prahu nového roku.