Vážení a milí čtenáři,

podzim a jaro bývají období, která nás inspirují svojí přírodní krásou, fascinují svými přechody a připomínají míjení času.  Snad právě proto je toto vydání naplněno o něco více rozjímáním o životě (a smrti), než bývá zvykem.  Autoři se ve svých článcích zamýšlejí nad tím, co je podstatné a co nicotné, v úvodníku se dočtete o mé vlastní meditaci na dané téma a v souvislosti s tím o dalším pohledu Čechoaustralanky na současný život v České republice.  Nedávnou tamní významnou událost glosuje jako vždy brilantně Miloš Ondrášek.  O tom, že na myšlení našince se dlouhá léta nic nezměnilo, svědčí skvostný fejeton Karla Čapka napsaný již před osmdesáti lety. 

Do historie národa se vrací také náš stálý západočeský dopisovatel Frank Nykl, posmrtně otiskujeme recenzi Miroslava Sígla o knize „Dramatické dějiny první republiky“.  Na svou vlastní historii se dívá zasloužilý občan Austrálie Jan Košňar.  Těm, kteří neustále naříkají a stěžují si na mizérii dnešní ekonomické situace, by velmi prospělo, pročíst si vzpomínky emigranta z roku 1947. 

O historii i současnosti je aktuální rozhovor s rozhlasovou redaktorkou a spisovatelkou Milenou Štráfeldovou, doplněný dalším fejetonem z její půvabné série „Co mě naučilo…“  Na něj navazuje zajímavá reportáž Dáši Honsnejmanové o zvláštním koníčku mladých lidí v Čechách.  Přichází do českého prostředí až z Japonska. 

A tak se dostáváme k oblíbeným cestopisům – Ladislav Křivánek popisuje barvitě místa kanadského Quebeku, který je mu domovem už pětačtyřicet let, Vlastík Škvařil, žijící stejnou dobu na Tasmánii, se vydal na svoji další dobrodružnou cestu za poznáním, – tentokrát po Západní Austrálii.

Veronika Boušová nás seznamuje s pro mnohé neznámým, neobyčejným českým umělcem Bohuslavem Reynkem.  Peter Žaloudek zase s filmem Lurdy, který stojí za zhlédnutí.  K zamyšlení Ziny Pacák z Perthu musíme připojit odkaz na citáty v záhlaví stránek tohoto vydání.  Abychom nekončili v melancholickém zasmušení, v závěru čísla najdete optimisticky laděné psaní Luďka Ťopky o ženách, a tajemství věčného mládí Jaroslavy Pechové v povídce „Už je mi zase šestatřicet“.  Také všeříkající připomínku Maurice Chevaliera, že „Dobře žít, to znamená udělat z každého roku svého života nejlepší rok svého života“.

To Vám spolu s příjemným čtením přeji i já v prvním čtvrtletí tohoto nového roku!

Barbara Semenov